Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velký úspěch v celostátní soutěži dorazil do Prosiměřic

25. 11. 2013

dsc05827.jpgVelkého úspěchu v celostátní literárně-výtvarné soutěži "Zlatý Zmatlík" dosáhla minulý týden naše žákyně KRISTÝNA HATALOVÁ (7.A). V tvrdé konkurenci žáků z celé České republiky obsadila v Dobříši nádherné druhé místo za velmi zdařilou slohovou práci "Lucinčin dědeček". Podle ilustrace Heleny Zmatlíkové, od jejíhož narození uplynulo 19. listopadu 2013 právě devadesát let, napsala Kristýna příběh vskutku originální.
Děkujeme Kristýně za vzornou reprezentaci školy a přejeme jí v budoucnu spoustu dalších pěkných literárních počinů!!!

(D. Mráková)

 

Lucinčin dědeček
 
            Tma. Jediné co vidím, je tma. A hle! Je to tunel, protože támhle si cestu probojovává světlo. Za chvíli se rozlévá všude kolem mě. Je teplé, ne jako to studené na začátku. Konečně se ze tmy a z toho smutného tunelu dostávám na palouček. Květiny krásně voní, ptáčci zpívají a spokojeně krouží po nebi. „Ahoj Lucinko!“ zaslechnu za sebou. Otáčím se po hlase a na trávě vidím dědečka. Stojí úplně na kraji louky, kde hranice s lesem je nejtenčí. Úsměv mu zakrývá bílý vous a nad ústy má knírek. Kolem něj krouží veliké, šedé kroužky dýmu, které vyfukuje ze své fajfky. Jeho modré oči se na mě zvědavě dívají a já udělám nejistý krůček vpřed. Na nohou má světlé vysoké boty, kalhoty jsou barvy žluté, kabát oranžový a zpod něj vykukuje červená vesta. Je řádně upravený a jeho stříbrnou hlavu zakrývá obrovský černý klobouk. Myslím, že větší jsem za svých sedm let života nikdy neviděla. K mému překvapení na klobouku leží spící dívka. Je to snad opravdová víla?! Dále vidím kolem ní drobného skřítka a také myšku, na prstech toho dědečka sedí ptáče, v druhé ruce potom svírá vysokou hůl. „No pospěš, děvenko, nemáme moc času,“ pokyne mi s úsměvem, abych přišla blíž. Nemáme moc času?! Tomu opravdu nerozumím. Poslechnu ho a mé malé nožky běží k němu. Když se u něj konečně zastavuji, nepřipadám si příliš udýchaná i přesto, že to byla vzdálenost přes celý obrovský palouček a pro mé nožičky to byl skoro maraton. „Dobrý den,“ povím sotva slyšitelně, načež sklopím hlavu. „Ahoj Lucinko,“ odpoví mi a zasměje se svým hrdelním smíchem. V tom mě to dochází. Je to dědeček, kterého jsem vždycky chtěla potkat. Tomu mému vysněnému se ovšem podobá jen v některých věcech. Je to pohádkový dědeček. Pohladí mě po vláskách a podívá se mi do očí, načež promluví: „ Jsem tu, abych ti pomohl. Spolu všechno zvládneme, dobře? Uděláme radost tvé mamince a tvému tatínkovi. Vím, že jsi v té nejlepší péči, jakou můžeš mít a ještě všechno nechápeš, protože jsi malá, ale chci ti jen pomoci. Slyšíš mě?“                                                                                                             Poslední, co cítím, je jeho teplá a vrásčitá dlaň. A zase je tu. Dáma, která nikdy neodkryje pro světlo svou tvář. Tma. Nějakou dobu pozoruji pouze tmu a přemýšlím, proč to všechno zmizelo, a objevila se jen ona. Zase spatřím světlo, ale ne už to teplé, jako v tunelu. Je to to studené, to nemocniční světlo. Musím zamžourat. Kolem mě je spousta lidí. Jsou to lékaři a sestřičky. Nejsou to ty sestřičky, co mi nosí obědy s pudinkem, který jím vždycky po malých kousíčcích, abych si ho co nejvíce vychutnala. Ani ti doktoři, co ke mně vždy chodili, aby mě rozesmáli. Poznám to. Jsou to úplně cizí lidé. Kolem sebe slyším výkřiky ve smyslu „Žije!“. Proč bych neměla žít? Sice jsem nemocná. Vím, že to není rýma. Maminka tomu říká rakovina. Ale proč bych neměla žít? Vždyť se přeci brzy uzdravím, ne? Alespoň to mi všichni povídají. Nechápu ten sen. Nechápu ani je. Nechápu nic.

 

 

dsc05830.jpg